Jak má z učitelské gáže zajistit rodině co potřebuje? Jak má dětem vysvětlit, proč nemají s čím si hrát, proč je u nich věčně zima, proč svítí jen krátce. U Havlíčkova Brodu v malé vísce se narodil. Rodiče se vždy plahočili na poli, v chlévě stála vyhublá kráva, kterou zapřahali do pluhu a snažili se uživit na bramborách. Sousedé vždy něco vyměnili za nůši brambor na zimu a tak se životem protloukali. Z posledních peněz mu dopřáli vystudovat na učitelského, když měl tak chytrou hlavu. Ale takto dále už nemohou. O loňských Vánocích se zastavil strýc a vychválil jim Ostravu až do nebe. Milane, na nic nečekej, spakuj těch Vašich pár švestek a jeď tam. Roste tam šachta, za šachtou, hutě, doly, strojírny…víš co děcek se tam za chvíli narodí? A i ty potřebují školu. Nebo natrefíš na nějakého továrníka, budeš dávat soukromé hodiny jejich zazobanému děcku a hned se Vám jinak povede. Nedalo mu to spát, až nakonec v mrazivém únoru LP 1931 sbalil rodinu, dva kufry, manželku Kateřinu, synka Petra i maličkou Boženku. Utrmácení z nekonečné cesty vlakem a povozem i pěšky konečně dorazili k městu, které jim má změnit život. První co je vítalo byly komíny. Mraky komínů, kouřících, bafajících, vedle nich jakési stavby, které ani nedokázal pojmenovat. Nemohl, on učitel literatury a hudební výchovy. Copak by poznal těžní věž, copak by tušil co je to vysoká pec? Ostrava to byly komíny, věže, pece, ale i kostely a chrámy, kde snad najde přízeň boha až se bude modlit, aby jeho cesta z Vysočiny až sem byla k něčemu. Jeli naslepo, netušil, kde dnes budou spát, netušil co zítra dá rodině do úst, netušil téměř nic. Věděl jen, že za sebou spálil všechny mosty a že je na něm, aby tady v Ostravě obstál. Popis dalších událostí by byl na samostatnou knihu plnou napětí a zápletek, ale důležité pro něj, pro ženu i pro děti bylo, že v Ostravě nalezli otevřenou náruč. Stará paní, která je zahlédla toho večera na ulici jim poskytla přístřeší a domov a z noci jedné jich bylo mnoho. Stala se jejich ostravskou babičkou, maminkou i rádkyní. Zanedlouho našel práci ve škole (strýc nelhal, dětí zde bylo mnoho a ty se chtěly učit novým věcem), manželka se až děti povyrostly stala kuchařkou v jedné veliké jídelně, z jednoho pokoje malého domku oné hodné stařenky se nakonec stal jejích nový domov. Ostrava jim dala smysl života, Ostrava jim pomohla začít tady nový život. Dnes se cítí všichni ostravany a jejich původní domov je jen bolestnou vzpomínkou. Město uhlí a oceli, město strojírenství jim ukázalo svoji lidskou tvář a přijalo je za své nově nalezené děti.
